Keith Haring a jeho život

Přestože je Keith Haring dlouho po smrti, jeho umění se těší čím dál větší oblibě. Umělec, který zažil bouřlivá 80. léta v New York a zemřel na AIDS, toho stihl za krátký život hodně. Pojďme se podívat na příběhy, které jsou spojeny s jeho osobou a které tak ovlivnili jeho tvorbu a náš svět.

Vymykal se téměř všemu a tak není divu, že jako jediný z rodiny nešel k armádě. Namísto toho se dal na dráhu kreslíře a výtvarníka, který zapůsobil na celý svět.

Narodil se v roce 1958 do klasické americké rodiny z menšího města. Auto a dům obýval společně s rodiči a třemi sestrami. Otec, člen námořní pěchoty hluboce podporoval Nixona. V jednom z rozhovorů se Keith svěřil se svými vzpomínkami. „Jednou jsme s rodiči jeli na dovolenou. Během cesty jsme potkávali hippíky. S tátou jsme byli ostříhaní na ježka a v tu chvíli jsem se začal cítit jako někdo, kdo tam nepatří, že stojím na špatné straně fronty.“

O pár let později byl on hippíkem, kterého lidé potkávali podél silnic. Prodával trička s nápisem, že Nixon patří za mříže. Křižoval Amerikou a nevyhýbal se drogám. Byl to způsob protestu proti stereotypnímu životu jeho rodičů, který mu nebyl vlastní.

Hlavní činností, kterou vykonával celý život, bylo kreslení. Měl to v genech. Jeho otec, po skončení služby v armádě, se živil kreslením komiksů. Keith měl talent, ale ani v tomto případě nechtěl jít v otcových šlépějích. Rodiče ho museli dlouho přemlouvat, aby zkusil střední uměleckou školu.

Později stejně došel k názoru, že tato cesta není ta pravá. Nelíbil se mu systém, ani stav v jakém se nacházeli kreslíři a výtvarní grafici. Měl pocit, že nemají zájem a vše dělají pro peníze. A tak vzal ze školy roha. Byl to první krok k jeho velikosti, ale samotná cesta byla hodně trnitá.

Začal pracovat v oblastní galerii. V pittsburském Centru umění byl údržbářem. Staral se o sál, který bílil po výstavách a díry mazal sádrou. Snad ze samotné nudy a stereotypní práce, nejdříve maloval na zdi svoje výtvory a ty poté přemaloval na čistou bílou barvu. Ředitel byl nadšený a tak, když byl jednou volný sál, nabídnul mu místo k vlastní graffiti výstavě. V devatenácti letech vystavoval na nejlepším místě v Pittsburghu.

Kromě pracovního zlomu, nastal ještě jeden zlom a to v osobním životě.

V té době byl ve vztahu s dívkou, která mu jednoho dne oznámila, že čeká dítě.

Musel se rozhodnout mezi životem, který měli jeho rodiče, anebo zkusit něco jiného. Každý kdo znal Keitha, věděl, jak to vše dopadne.

Odešel do New Yorku a začal spát s muži.

Čím dál více kreslil a vzbuzoval velký zájem, jak mezi širokou veřejností, tak u policejních složek.

Na přelomu 70. a 80. let byl New York zlatou baštou pro začínající umělce. Zrodili se legendy jako Jean-Michel Basquiat, Kenny Scharf nebo Madonna. Nováčci se přátelili s těmi, kteří už něco znamenali. Každý si dělal, co chtěl a co uměl.

Jednoho dne si všiml, že v metru jsou prázdné černé reklamní plochy. Tak si skočil do obchodu a koupil křídy, se kterými začal kreslit na volné plochy. Od jednoduchých postaviček po pejsky až k létacím talířům.

U lidí to mělo úspěch. Metro si žilo vlastním životem. Jen policisté neměli dostatečné pochopení.

Párkrát ho sebrali a chtěli ho soudit za sprejerství. Jenže v tom byl problém. Křída není sprej a vše se dá smazat rukou. Tak jim Keith vyklouzl.

Možná to bylo i díky jeho rostoucí popularitě, která nastala díky jeho kresbám, o kterých se psalo. Začal vytvářet placky a lidé si je připínali na trička a bundy. Opět se dočkal úspěchu. Nosili je všichni od umělců po doktory až vysoce postavené bankéře. Nejslavnější kresbou byla ta se jménem Zářící dítě. Mimino na všech čtyřech, které bylo obklopeno paprsky. Milá a hravá kresba plná optimismu si získala všechny.

Krátce poté si Haring otevřel svůj obchod. Nad jménem se dlouho nerozmýšlel, a protože dělal pop-art, pojmenoval jej Pop-Shop. Prodávala se tam trička, hračky, plakáty, placky a magnety s jeho tvorbou. Prodával toho dost a všechno velmi levně. Jenže jeho jméno mělo čím dál větší váhu a najednou se prodávalo jeho plátno za sto tisíc dolarů.

Během největšího laviny jeho úspěchu vystavoval v těch největších metropolích na světě. New York, Paříž, Amsterdam, Tokio, Londýn a tak dále. Zapojil se do obrovských projektů, kreslil na berlínskou zeď v době největšího politického vlivu, pomaloval školu v Austrálii či maloval na nahá těla krásných slečen. Během výročí sto let sochy svobody sezval na 900 dětí a vytvořili jedinečnou nástěnnou malbu.

Byl zkrátka na vlně popularity a střídal úspěch za úspěchem. Vytvářel reklamní obaly na Absolut vodku či cigarety Lucky Strike a spousty dalšího. Zapojil se i do dobročinné akce proti cracku, který ničil newyorské ulice či bojoval proti AIDS.

Samotný Keith a jeho tvorba se stala populární a sahala mnohem dál za hranice street artu. V největší době jeho slávy, o dva roky později, mu lékaři řekli, že má AIDS.

V době kdy objevoval krásy New Yorku, bylo město nespoutané a divoké. Plno mejdanů a nezávaznosti se linulo všude kolem. Kamarádil se s Andy Warholem, Michaelem Jacksonem, Madonnou, Yoko ono a spousty dalších.

Vytváření nových uměleckých směrů a stylů v muzice se prolínalo i do vztahů. Nespoutané experimenty a sexuální promiskuita vrcholila. Když propukla první fáze nemoci, nikdo nevěděl, odkaď se AIDS bere. Nikdo také netušil jak se chránit.

Že je nemocný se dozvěděl v roce 1988. Změnilo ho to víc, než si myslel. Začal si víc vážit života. V jednom z rozhovorů řekl: „Cítím se více šťastnější. Nic není triviální. Vážím si každého momentu, který během dne mám. Přeju si, abych nemusel spát a tím pádem ztrácet čas.“

Keith Haring zemřel 16. února 1990 ve věku 31 let. Jeho tvorba a optimismus však na nás má vliv do dnes.